Lidstvo spěje k zániku ve své neutuchající pýše a zlobě, která pramení z pocitu: „Mě se to netýká“.
Lidstvo dělá vše proto, aby jeho činy byly nesmazatelně zapsány do dějin planety. A přitom ničí sebe sama desinformacemi, mylnými (ať už záměrně nebo ne) a cíleně nepravdivými informacemi o jídle, půdě, ovzduší i globálně nebezpečných zbraních. I když náhodou tyto informace mezi lidi proniknou, obvykle jsou jinými „vědeckými kapacitami“ vyvráceny a zpochybněny a často i když je lidé slyší, nevnímají. Lidé nechtějí slyšet, jak jejich děti ničí očkování, jak dostávají nehodnotná jídla, po kterých nemohou zdravě prospívat. Museli by totiž s tím něco dělat. Minimálně se zamyslet nad skutečností a také to chtít změnit. To je stojí energii, kterou nemají. Žijí ve stresu, na nic není čas. Jsou masírováni masmédii, reklamami, brutalitou ve filmech, která jim už nepřijde zvláštní, ani když se na ni běžně dívají jejich děti. Sice se diví, proč se děti na pískovišti „mydlí“ lopatičkami ve chvíli, kdy jim nějaké jiné dítě náhodou šlápne na důležitou bábovičku, ale nepřijde jim zvláštní, že se běžně dívají na filmy, ve kterých se lidé „mydlí“ proto, že mají každý jiný názor.
Mocní veřejně odsuzují eutanázii a přitom podporují sebeničící pomalé umírání vlivem cigaretového kouře, karcinogenních složek v jídle, špinavého ovzduší a vody a nesčetných dalších „jedů“ způsobujících velmi krutou smrt. Lidstvo vynakládá 1/10 nákladů na prevenci a 9/10 nákladů na výzkum a léčení chorob. Je to „byznys“.
Lidé nakupují v supermarketech „bezcenná“ (ve smyslu výživově nehodnotná) jídla, a pak zajdou vedle do lékárny pro multivitamínové preparáty (o jejichž vstřebatelnosti v organismu jsem se dočetla, že je v nejlepším případě 10%). Jejich děti jsou nemocné, alergické, letargické, ale také hyperaktivní, brutální vůči sobě i ostatním dětem, sedící u elektroniky s nezájmem o okolní svět.
Náprava by přitom byla snadná. Místo času trávených u počítače a nákupu v supermarketech mohou zajet na farmu, podpořit místní farmáře. Zajímat se o to co jedí, jak byly jejich plodiny vypěstovány. Děti by se mohly pohybovat v přírodě, pomoci na farmě. Lidé se mohou sdružovat do spolků, vyměňovat si své poznatky, výrobky, služby a děti se od nich mohou (přirozeně) učit, jak dělat svět lepším, jak jíst kvalitní potraviny a žít klidný život. Bez hledání rozdílů, bez srovnání, soutěžení a povrchnosti.
Kdybychom opravdu žili ve společnosti, rozdíly (ať už finanční, nebo společenské) by nebyly to, co by nás rozdělovalo, ale bylo by přínosem pro všechny. Jelikož i ten nejposlednější děda na vesnici má hodnotnější (ve významu výživovém) vajíčka, než ten manažer velkopodniku, který si je koupí v supermarketu za super cenu z klecového chovu.
Všechny činnosti jsou důležité, neodsuzuji žádné. Jen je třeba se zamyslet nad tím, co předáváme dětem, jaké hodnoty a jaké příklady jim dáváme. Místo hledání rozdílů a poukazování na to, kdo nebo co je lepší, bychom měli hledat, co nás spojuje a čím si můžeme být navzájem prospěšní.
Nejvíce prospěšní si budeme tím, že budeme chránit naše zdroje (půdu, lesy, vodu…), podporovat ty, co nás inspirují a nebojovat s těmi, co si myslí něco jiného. Každý si může zvolit svoji cestu. Každý může dělat věci „jinak“. Stačí jen to „začít dělat“.
Toto jsou moje názory a nemusíte s nimi souhlasit. Děkuji, že jste si je přečetli.
HFG
